Pouze, pokud si už nevzpomenete, že jste muž nebo žena nebo bisexuál nebo lesbička, gay nebo transvestita nebo ne transvestita, transformovali jste se. A pak jste to vše opravdu překonali, pak se můžete stát Buddhou.
Ahoj. Je to příliš těžké? Tvrdý chlap. Teď už vím, proč jsou na světě muži. Jsou tady, aby to nesli, protože děvčata to nosit nemohou. Zdravím! (Dobrý den, Mistryně.) Zdravím. Je mi líto, že mé oči se necítí dobře, takže musím takto nosit brýle. Stále mě vidíte? (Ano.) Vidíte mé oči? Miluji vás. Počet chlapců se zvyšuje, ne? (Děkuji Vám.) Začínají konkurovat. Už jste zařídili, aby starší sestry seděly vzadu? (Ano.) Jak to, že je jich tak málo? Zdravím. (Zdravím, Mistryně.) Výborně. Chci se pozdravit s lidmi. Âu Lạc (Vietnam), že? Správně? (Ano.) Čína? Âu Lạc (Vietnam)? ( Ano, Âu Lạc (Vietnam). ) ( Zdravím, Mistryně. ) Zdravím. ( Zdravíme, Mistryně. ) Jak se máte? Ahoj. (Zdravím, Mistryně.) Zdravíme. Zdravím, mniši.
Může mě většina lidí vidět, když se tady posadím? Ano? (Ano.) Jsem velmi, velmi ohromena způsobem, jakým vedete své životy. Nevím, jak to děláte každý den. Dělám to jen jednu neděli a již cítím, že je to velmi, velmi namáhavé. Jak to všechno zvládáte každý den? Jdete do práce a vrátíte se; vaříte, perete, nakupujete; líbáte manžela, políbíte manželku, jdete spát, líbáte děti. Posekáte si trávu, zaléváte si zahradu. Děláte to všechno. Jak to všechno děláte? A každý den. Myslím, každý den chodíte do práce, ale jak se vrátíte, děláte další práci, a vydržíte. A stále meditujete dvě a půl hodiny denně? Ne. Dvě a půl, možná, hodiny. Páni. Není divu, je velmi těžké jít nahoru. Buddha, když byl naživu, Jeho žáci byli všichni mniši, dva tisíce silných, přes dva tisíce. Všichni nic nedělali. Žádná práce, žádná žena, žádné děti, žádné starosti. Toto nepotrebujem. Stále ma vidíte? Nie? ( Vidíme Vás. ) Tu ma vidíte, ale oni nemôžu.
Bolia ma oči, začalo mi tiecť z nosa, akonáhle som povedala: „Dobre, musím ísť.“ Teda, že musím ísť sem, a z môjho nosa začalo tiecť, oči ma začali bolieť. Naposledy to nebolo také zlé, ale karma zo zasvätenia prichádza potom, pomaly. Niekedy príde skôr; niekedy príde hneď v deň zasvätenia; niekedy príde polovica alebo štvrtina vopred a príde počas zasvätenia, a ešte príde nejaká potom. Niekedy príde potom. A páni, naozaj sa snažím sem prísť, s touto šatkou na krku a všetkým. Myslím, že som super žena, vzhľadom na to, ako som sa cítila. Skutočne som sa snažila zjednávať. Stále som sa všetkých pýtala: „Koľko ľudí? Koľko západniarov? Koľko nových ľudí? Niekto, kto ma predtým nevidel a zostane na chvíľu, možno ďalších pár dní alebo ďalší týždeň?“ Vyjednávam a snažím sa dozvedieť, či ich možno neuvidím zajtra alebo nasledujúci deň, keď sa budem cítiť lepšie. Ale nie, niekto odchádza zajtra. Dvaja alebo traja a potom ďalší dvaja idú ďalší deň, potom ďalších päť pôjde ďalší deň. Prehrávam. Vyhrali ste, vyhrali ste, vyhrali ste. Myslím, že chcem…
Možná by bylo lepší, kdybyste si všichni oholili hlavy a stali se takovými pro mě. Pak vás budu každý den posílat všechny ven, abyste šli pro almužnu, a pak se vrátili a já si zdřímnu, a až se probudím, promluvím k vám. Pak si také znovu oholím hlavu, jen abych se k vám připojila, abyste se necítili příliš špatně. Tak jako tak, není toho mnoho, co bych mohla udělat. Někdy se mohu dostat ze samádhi snadněji; někdy nemohu. A je velmi obtížné z toho vyjít, když se nemohu dostat ven, jako dnes. Dnes jsem jako chodící mluvící automat, něco takového. Dobře, už jsem tady, tak pojďme na věc. Myslím, že jsem si dnes udělala nějaký makeup a pokusila se něco zapnout, nebo něco zaháčknout a dát si svoje šperky nebo cokoli jiného. A pak tyto věci nefungují, ten háček nefunguje, některé tlačítko je příliš nové, nesepne se a další – kalhoty nesedí, nebo cokoli jiného a boty otevírají ústa, smějí se na mě. Jsou to nové boty! Ne tyhle, ne tyhle. Tyto jsou další. Tyto jsou staré. Za starých časů, když lidé vyráběli boty, dlouho vydržely, celý život. Dnes mnoho mých bot stále otevírá ústa a smějí se. Možná šťastné boty. Dříve jsem navrhovala nějaké oblečení „Šťastný jogín“. A teď mě napodobují. Navrhli tyto šťastné boty – boty Šťastného jogína nebo tak něco. Tyto vypadají lépe, mohu vás vidět. Potřebuji jen trochu větší na čtení, ale mohla jsem číst i takto. S brýlemi je to prostě jednodušší, to je vše, brýle na čtení. Vzhledem k mému věku moje oči ještě nejsou příliš špatné. Když byly celé ty roky obtěžovány, ještě to není špatné. Díky metodě Quan Yin.
Takže, když jsem prováděla všechno to oblékání a zapínání knoflíků, a pak jsem si pomyslela: „Ach, Šákjamuni Buddha, měl takovou pravdu. Měl takovou pravdu.“ Řekl: „Jen muž se může stát Buddhou, být šťastný.“ To si myslíte. Myslím, že pokud jste muž, také se nemůžete stát Buddhou. také se nemůžete stát Buddhou. Víte, proč? Už jsem vám to řekla. Pokud jste muž, nemůžete se stát Buddhou; pokud jste žena, nemůžete se stát Buddhou; pokud jste gay, nemůžete se stát Buddhou; pokud jste lesbička, nemůžete se stát Buddhou; pokud jste bisexuál, nemůžete se stát Buddhou. Nikdo nemůže. Pouze, pokud si už nevzpomenete, že jste muž nebo žena nebo bisexuál nebo lesbička, gay nebo transvestita nebo ne transvestita, transformovali jste se. A pak jste to vše opravdu překonali, pak se můžete stát Buddhou. Ale myslela jsem na fyzický způsob. Muži, nemusíte ani nic nosit, stačí se jen ukázat. V Indii mnoho Guruů, i někteří osvícení Guruové, mnoho toho nenosili. Některé jsem viděla, nenosili mnoho. Nebo možná jen bederní hadřík nebo něco, nebo jen něco na zahalení. Jak pohodlné. A pak bych se mohla zbavit všech těchto Popelčiných bot a všech těchto šperků a všech těch věcí. Pak by to bylo velmi pohodlné, časově úsporné. Myslela jsem, že Šákjamuni Buddha měl tedy pravdu. Kdybych byla mužem, bylo by to pro mě lepší. Vždy bych se mohla ukázat v čemkoli nebo dokonce v ničem. Víte, že? Indové, znáte, že? Guruové, je jim to jedno. V Indii se nestarají. A když nebudu vypadat… Předpokládejme, že jsem muž a když nebudu vypadat tak krásně, jak vypadám zrovna teď, vše, co udělám, jen si nechám narůst vousy na obličeji, pak budu vypadat v pořádku. Vypadat důstojně jako Guru.
To je na klábosení. Už jsem tady. Nejtěžší je se připravit. A když už jsem tady, jsem vzhůru. Už se cítím lépe, teď se cítím probuzenější, než když jsem poprvé přišla. Pomyslela jsem si: „Nevím, co budu dělat.“ V mém stavu bytí dnes ráno, opravdu jsem se chtěla probudit. Nastavila jsem si budík a všechno. Vstala jsem v pořádku. Šla jsem se pokusit být normální. Dokonce jsem si udělala (veganský) toust, a pak jsem si pomyslela, že bych si dala toust, abych si zklidnila žaludek. V těchto dnech jsem se moc dobře necítila. A pak jsem udělala jeden toust; spálila jsem jeden toast. Udělala jsem další toust; spálila jsem další toust. Udělala jsem další, třetí, spálený. Všechny čtyři tousty spálené k nepoznání. Řekla jsem: „Dobře, dnes nemám toustový den.“ A pak jsem jen popadla cokoli a pila. Snažila jsem si udělat čaj, ale pak jsem zapomněla. Vložila jsem čaj, ale zapomněla jsem pít.
Je to nové místo. Přestěhovala jsem se, a je to velmi neuspořádané a únavné a chaotické, protože jsem ještě neměla čas si uspořádat své věci. A obávám se požádat kohokoliv o pomoc. Protože někdy, když je požádám o pomoc, raději bych si to udělala sama. Nebo od nich místo toho musím převzít nějaké další odpadky, a to se prostě neoplatí. Proto mám pocit, že jsem obklopena materiálními věcmi. Přála bych si, aby můj osud byl trochu lehčí než je můj osud zrovna teď, například jako být Baba, nebo Babu, nebo cokoli jiného, nebo dokonce Matadži v Indii, a jen tam sedět, a objímat lidi nebo jim třít hlavy, a to by bylo všechno, co bych musela dělat. Můj osud je v tomto životě bohužel tak komplikovaný: příliš mnoho práce, příliš obtížný, příliš málo času, příliš komplikovaný. A myslela jsem si, že když odejdu z domova, že pak bude můj život jako její nebo její – velmi jednoduchý. Dva, tři páry oblečení, to je vše, co musíte udělat; ani si dokonce nemusíte česat vlasy. Mít vlasy je další problém. Musíte si na ně dát olej nebo tak něco. V opačném případě, to jde bzzz, bzzz takhle. A musím navrhovat šperky. Myslela jsem, že už tam jsem, ale ještě tam nejsem. Někdy je pro mě velmi obtížné zůstat na této planetě. Velmi obtížné. Obtížnější, než si myslíte.
Stále je tu spousta místa. Může přijít více lidí a sednout si sem, dobře? Aulaci (Vietnamci), můžete přijít a sednout si tady. Pokud nezbývá místo, pak už nahoru nechoďte. Pokud jsou vstupenky vyprodány, pak stop. Řekla jsem: „Už není místo. Vstupenky vyprodány.“ Co je to? Vstupenky vyprodány. Líbí se vám? Každý týden je vyprodáno. Naštěstí nejsem tanečnice nebo zpěvačka nebo tak něco. Jinak by si ostatní umělci tance a zpěvu možná museli pravděpodobně najít jinou práci. Jak dlouho můžete zůstat s vízem? (Odjíždíme ve středu.) Vím, ale na jak dlouho máte povoleno vízum? (Pouze na jeden měsíc.) Jeden měsíc! Není špatné. A jak dlouho mi dovolíte zůstat v Indii, pokud tam půjdu? Britský pas. (Myslím, že jeden měsíc.) Jeden měsíc? Srovnatelné. Dříve jsme mívali tak šest měsíců. A pak jsme si mohli prodloužit do jednoho roku, dávno, když jsem byla někde malým jogínem, a teď je to obtížné. Musíte jít na velvyslanectví, abyste získali vízum. Předtím jste jen dostali přistávací vízum nebo tak něco. Vlastně mnoho lidí může zůstat, pokud chtějí, ale v dnešní době je to obtížné. Bylo to, protože došlo k nějakým incidentům, například přišli nějací cizinci a zneužili laskavosti indického lidu. Protože Indové jsou velmi pohostinní. I když toho nemají moc, dávají všechno. Dají vám všechno, co potřebujete. Vláda se tedy pokusila tento druh zneužívání zastavit. Neobviňuji je. Jde o to, že cizinci možná nechtěli zneužít jejich laskavosti. Jen nerozuměli indickým tradicím. Protože je jim poskytováno, a dáváno a dáváno, a oni si mysleli, že je to v pořádku. Rádi dávají, a stále mají, proto mohou dávat, ale to není pravda. To není pravda. Je to jako někdy, když stále dávám a lidé si myslí, že mám hodně. Někdy je to pravda, někdy ne. To je jedno. I tak ráda dávám, kdykoli je to nutné. Indičtí lidé prostě dávají. Nezbytné nebo ne, zacházejí s vámi jako s Bohem. Je to taková tradice. A stále je to tak. V Indii je to pořád tak. Mnoho z vašich indických bratrů a sester mě stále žádají, abych šla do Indie. Jak tam mám tedy jít? Zůstat jeden měsíc a pak odletět a vrátit se? Jít tam a zpět, tam a zpět takhle? ( Nejsme si jisti, Mistryně. Nejsme si jisti, jak dlouho byste mohla zůstat s britským pasem. Možná to můžeme zjistit… ) Maximálně možná na tři měsíce, že? (Možná.)
Pamatuji si, že před dlouhou dobou jsem se vrátila do… protože jsem byla pozvána do Pune nebo někde, zapomněla jsem, myslím, že vám to dají na tři měsíce, ale musíte mít vízum. Musíte jít a požádat o vízum. Ani tři měsíce není mnoho. Jen sedím pár… mám pocit, že sedím pár hodin a potom už jsou tři měsíce. Netrvá to dlouho. Čas plyne tak rychle. Jako každý den, mám pocit, že jsem ještě ani nespala a už je východ slunce. A pak, ještě jsem nic neudělala a už je západ slunce! Například takhle. Na tomto světě máme potíže s načasováním, s časem. Způsobuje nám to stárnutí, dělá nám starosti s termíny, s platbami, se včasnou docházkou do práce, se včasnou docházkou do školy. Všechno je čas, čas, čas; vytváří to velký tlak. A opravdu vás obdivuji, že dokonce dokážete pracovat, zaopatřit rodinu a meditovat, a chodit sem o neděli, nebo na dva, tři týdny. Nevím, jestli jste nadlidští nebo co. Je to od vás opravdu velmi, velmi dobré. Jsem na vás hrdá. Nejsem na sebe moc pyšná, protože mám také umělecké sklony v mém bytí a někdy ten umělec dostane to lepší ze mě. Raději někam jdu, fotografovat, nějaká videa nebo něco, než abych vás sem přišla navštívit. Ale dnes jsem tady. To je dobré. To je dobré.
Nemám ani pocit, že jsem dobrý ošetřovatel psů. Dříve jsem je mívala všechny kolem mě. V dnešní době se mohu postarat jen o dva najednou, maximálně; dva nebo tři. Pokud více, snadno se unavím nebo jsem ustaraná, zamračená, s dětmi stárnu rychleji. Musím je nechat vystřídat. Jako v noci, kdo je kdo, a ráno, kdo je kdo, a odpoledne, kdo je kdo. Takhle. A pak se vystřídají. Není to tak špatné. Lepší než nic, myslím. Dělám vše, co mohu, ale to je vše, co mohu.
Existuje vtip o restauraci. Venku říkali: „Sněz vše, co můžeš, za 5 $.“ Víte, je jich mnoho v Americe nebo v Evropě. Nejsem si jistá, jestli je Evropa má, ale Amerika měla hodně… když jsem tam byla, viděla jsem jich hodně. Existuje vtip o jedné restauraci, kde je venku napsáno: „Sněz vše, co můžeš, za 5 $.“ A pak vešel chlapík a jedl, jedl, jedl a pak přišel a dostal další a pak vyšel majitel a zastavil ho. Řekl: „Ne! Už ne!“ Řekl: „Ale vy máte venku napsáno: „Sněz vše, co můžeš, za 5 $.“ A majitel řekl: „To je vše, co můžeš sníst.“ „Sněz vše, co můžeš. To je vše, co můžeš sníst.“
Dobře, pokračujme s Pánem Mahavírou, minule jsme se dostali do poloviny příběhu. „Obchodník byl dojat,“ jak viděl její nepříjemnou situaci a viděl, že je to taková ušlechtilá statečná dívka. Nebyla jako z nízké třídy nebo nepatřičná, nebo něco takového. Takže řekl: „‚Dítě, jsem obchodník Dhanavah. Jsem stoupencem Nirgranth Shramans a žiji v tomto městě. Při pohledu na vaše potíže pociťuji depresi. Pokud si nepřejete jít s kurtizanou, nedovolím, aby se to stalo. Vykoupím vás zaplacením sto tisíc zlatých. Mohla byste jít se mnou? Žila byste se mnou jako moje dcera?‘“ Samozřejmě. „Osiřelá princezna prodána jako otrok, dorazila do domu obchodníka Dhanavaha. Ale jeho žena,“ znovu, další, Mula, jeho žena, „Mula, začala pochybovat, jakmile uviděla božsky krásnou dívku vstupující do její domácnosti.“ Slibuji si, že se podívám na hochy a zkusím to dnes. Vždy takto vypadám, neférově. „V okamžiku, kdy Mula,“ manželka, „spatřila Vasumati, viděla soupeřku o přízeň svého manžela. Byla zaseta semena pochybností i pro jejího čestného muže.“ Normálně mu věřila jako čestnému muži a manželovi, věrnému manželovi. Ale teď uviděla tak krásnou dívku vstupující na její místo, zapochybovala dokonce i o něm. Možná si myslela, že manželovi učarovala její krása. Je to možné. Je to možné, protože muži milují krásu.
Také miluji krásu. Nejsem muž, ale miluji každou krásnou věc. Šla jsem ven a uviděla všechny květiny, a řekla jsem: „Ach, jste tak krásné. Zachytím vás touto kamerou a budete nesmrtelné. Líbí se vám to?“ A všechny řekly: „Ano, ano, ano!“ A dnes přišli všichni ptáci a tak nějak zpívali tolik krásných písní. Neviděla jsem to od té doby, co jsem sem přišla, jen dnes. Zpívali tak hlasitě, tak hlasitě, a tak šťastně, šťastně. Myslela jsem, že by rádi něco snědli. Dala jsem ven trochu (veganského) chleba. Nejedli to. Jen pořád zpívali. To jsem neviděla ani v Hsihu, tak mnoho ptáků shromážděných pohromadě. Každá malá větvička měla na sobě ptáky a oni zpívali, zpívali, tak šťastně, tak šťastně, dnes. To mě probudilo trochu víc. Takže jsem jim poděkovala.
